Czech

Co se stane, když to všechno z toho zavřeného šuplíku vyhážete na zem

„Udělat věc, které se bojíme, je první krok k úspěchu.“

Dříve mi z podobných citátů bývalo nevolno. V duchu jsem se ušklíbala, protáčela oči a ostatní, kteří si je vylepovali na svou facebookovou zeď, jsem nechápala a postupně člověk po člověku odepisovala z mé listiny přátel. Moje první maska a taková ta moje pomocná berlička k životu - ironie, seznamte se.

Kdyby byl život, jádro všeho, postava, řekla bych, že má sakra špatný smysl pro humor. Za ten svůj krátký život jsem totiž zatím poznala, že kdykoliv je mi něco proti srsti, něco nechápu, odsuzuji a snažím se tomu vyhnout, tak se mi to v nějaké formě vrátí. V jiném světle, v jiné době, v jiném mentálním rozpoložení. A dost často se stane, že já sama se pak proměním ve člověka, nad kterým bych před nedávnem jenom kroutila hlavou. Vtipné, že? Takže se teď pravidelně oddávám meditaci, učím jógu, svěřuji se o životě a jo, i ten citát mi dost...

Mám prsa a zadek. A co jako?

Mám prsa a zadek. Taková ty prsa a takový ten zadek, které tak snadno neschováte do oversize trika a boyfriend džínů. I kdybych se snažila o sebevětší hladovku, tak tam ten zadek a prsa záhadným způsobem pořád budou. Když jsem byla mladší, ale zároveň už dost stará na to, že mi začaly různé tvary růst, snažila jsem se jich okamžitě zbavit a začala jsem milovat oversize oblečení. Dělala jsem to tak nějak podvědomě, zhubnout se stejně snažil každý druhý, a moc jsem tomu nepřikládala význam.

Teď už trochu více rozumím té logice, která předtím byla jen pocit: "Prostě na mě nečum." Byla to snaha vyhnout se nežádoucí pozornosti a nevystupovat z řady.

Je těžké tohle téma rozebírat s někým, kdo to nezažil. Většinou to jsou naprosto přirozeně muži. „Vždyť je fajn mít tolik pozornosti, ne?“ a „Proč to vůbec řešíš?“ patří mezi jedny z mých nejoblíbenějších otázek. Oh, dear… To, že na mě někdo křičí, píská a posílá vzdušné polibky se mi někdy...